Synagogy

        Modlitebna nebo synagoga byla duchovním středem každé židovské obce. Mezi těmito dvěma pojmy nelze vymezit přesnou hranici. V podstatě lze říci, že modlitebna je bohoslužebná místnost jako součást víceúčelové, často obytné budovy, přičemž bohoslužebný účel neovlivnil základní stavební a architektonický ráz domu. O synagoze mluvíme v těch případech, kdy prostorný modlitební sál tvoří hlavní, dominující prostor budovy a kdy bohoslužebná funkce udává architektonický ráz celé stavby.
        Nejstarší synagogy podle kronikářských záznamů byly většinou prosté srubové stavby. Tato tradice dřevěných synagog se v chudších obcích udržela velmi dlouho. Ještě na počátku 20. století stálo v českých zemích několik posledních roubených synagonálních budov, do dnešních dnů se však dochovala už jenom jediná, upravená na obytný domek (Vlachovo Březí).
        V obcích s početnějším židovským osídlením se u nás už od středověku stavěly synagogy zděné. Kostrukce a vzhled těchto budov v podstatě odpovídaly dobovým stavebním technikám a panujícím uměleckým slohům. Avšak královská nebo vrchnostenská omezení přitom určovala, jak smějí synagogy vypadat, aby nemohly konkurovat křesťanským kostelům: mohly mít jen povolené rozměry a stanovenou výšku, zvenčí musely mít prosté, nezdobené zdi, nesměly mít věž atd. Teprve synagogy stavěné po občanském zrovnoprávnění Židů, tj. od poloviny 19. století, mívají (podle zámožnosti obce) honosnou architekturu v módních slozích a někdy i věž (např. Český Krumlov, Dobříš, Liberec) nebo dvouvěží (např. České Budějovice, Krnov, ostravské synagogy, Praha-Vinohrady).
Typy synagonálních oken (zleva): renesanční (16. století), barokní (18. století), z doby tzv. orientálního slohu (2. polovina 19. století)
        Nejstarší dochovanou synagogou na našem území je raně gotická Staronová synagoga v Praze z poslední třetiny 13. století. Významnými památkami z období pozdní gotiky a renesance jsou synagogy v Dolních Kounicích, Holešově, Kojetíně, Kolíně, Lipníku nad Bečvou, Praze (Pinkasova a Vysoká), Velkém Meziříčí.
        Z četných budov postavených v době baroka a rokoka si původní architektonický ráz nejlépe zachovaly synagogy v Kasejovicích, Lomnici, Luži, Praze (Klausová), Třebíči. Prostý i zdobnější sloh poznamenal ještě více dochovaných synagog, např. v Batelově, Březnici, Čkyni, Divišově, Doudlebech nad Orlicí, Ivančicích, Nečtinách, Praze-Uhříněvsi, Prostějově, Radnici, Třešti, Úsově, Volyni, Všeradicích, Zalužanech.
        Nejpočetněji jsou u nás zastoupeny budovy v tzv. historizujících slozích, stavěné od poloviny 19. století do počátku 20. století. Jsou to především četné synagogy novorománské nebo novogotické. Také starší synagogy byly při přestavbách často poznamenány novou gotikou, např. Boskovice, Polná, Praha – Maiselova, Třebíč). Neobvyklými, především ozdobnými prvky obohatila naše synagogy dobová móda tzv. maurského (orientálního) slohu. V tomto poměrně různorodém a často i barevně pestrém stylu se u nás stavěly téměř výhradně synagogy (např. Golčův Jeníkov, Praha – Španělská a Jubilejní, Uhlířské Janovice, Znojmo) a obřadní síně na židovských hřbitovech.
        Secesním dekorem bylo na počátku 20. století poznamenáno několik starších synagog (např. Jevíčko, Nový Bydžov, Uherské Hradiště). Významnou secesní stavbou s orientálními prvky je synagoga v Hradci Králové.
        Také moderní slohové směry 20. a 30. let 20. století, především funkcionalismus, ovlivnily vzhled několika synagog, ať už jde o novostavby (Brno, Český Těšín, Velvary), nebo o přestavbu (Praha-Smíchov). Zcela ojedinělým achitektonickým dílem je synagoga v Milevsku, kombinující empírové tvarosloví s prvky kubismu. Poslední synagoga postavená před druhou světovou válkou je v Kamenici nad Lipou (1937–1938). Zatím poslední a jedinou synagonální stavbou po druhé světové válce je synagoga v Liberci (1997–2000), která tvoří samostatný blok v rámci objemné budovy Státní vědecké knihovny zvané Stavba smíření.

Bima (nebo almemor) – vyvýšené místo uprostřed synagogy staršího rytu, kde se čte z Tóry

        Podle prastaré tradice se synagogy stavěly pokud možno poblíž vodního toku. O židovském Novém roce vycházejí totiž muži z  modlitebny a pod širým nebem konají zvláštní modlitbu (tašlich), při níž se do vody házejí kousky chleba jako symbol odplavení hříchů.
        Typickým a zdaleka viditelným označením synagogy bývalo kamenné Desatero, umísťované na průčelí nebo nad hlavním štítem budovy. Na mnoha bývalých synagogách, třebaže už slouží jiným účelům, můžeme Desatero spatřit i dnes.
        Průčelí nebo portály synagog byly často opatřeny hebrejským nápisem. Většinou jde o verš žalmu, který se vztahuje k "domu modlitby". Některé tyto nápisy jsou dobře zachovány (např. Březnice, Heřmanův Městec, Ivančice, Kolín, Polná, Praha – Jubilejní a Smíchov, Rakovník, Velká Bukovina).
        Z předsálí se do hlavního modlitebního sálu vždy sestupuje: někdy po více schodech, stačí však, leží-li podlaha sálu o jeden schůdek níže než vchod. Podle tradice toto symbolické zahloubení modlitebního prostoru vychází ze slov 130. žalmu: "Z hlubin volám Tě, Pane..."
       Vnitřní výzdoba synagog byla vždy střídmá. Nikdy tu nebývají zobrazeny lidské bytosti a většinou ani zvířata (s výjimkou symbolických lvů a ptáků), takže štuky a malby na stěnách, klenbách a stropech se omezují na geometrické a rostlinné ornamenty či plody zmiňované v biblických textech, případně jsou zde napsány starozákonní citáty.
Příklad klasicistní venkovské synagogy (Kolinec, kolem roku 1800)


        Pro židovské bohoslužby je typické oddělení mužů a žen. Muži se modlí vždy v hlavním sále, který má podlahu nejníže. Ženám bývá v synagogách starších stavebních typů (předbarokních) vyhrazeno patro postranní lodě nebo bočního křídla budovy, někdy až dodatečně přistavěného k jádru synagogy (např. Dolní Kounice, Kojetín, Kolín, Lipník nad Bečvou, Mikulov, Praha – Pinkasova). V novějších synagogách mívá ženské oddělení – tzv. ženská galerie – podobu balkonu nebo tribuny a stojí často na sloupech. Nejmenší a nejchudší synagogy galerie neměly a ženy tu sedávaly přímo v hlavním sále, vždy však byly od mužů odděleny nějakým zábradlím nebo jinou přepážkou.
        Přibližně do poloviny 19. století stávala mužská sedadla podél stěn, takže věřící byli obráceni tváří do středu sálu, k bimě čili almemoru (vyvýšenému místu obklopenému zábradlím nebo ozdobnou mříží, kde se každou sobotu četla příslušná pasáž z Tóry). Toto původní rozvržení interiéru se dochovalo do nové doby prakticky jen v synagogách ortodoxního nebo tradičního ritu (např. Holešov, Janovice nad Úhlavou, Luže, Praha – Staronová a Pinkasova). Kolem poloviny 19. století (někde až mnohem později) se místo pro čtení Tóry posunulo k východní stěně sálu a změnilo se obvykle v pouhý čtecí pult. Lavice bývaly od té doby stavěny v rovnoběžných řadách (jako v křesťanských kostelech) tak, aby se věřící dívali k východní stěně, ke schráně na Tóru.
        Aron ha-kodeš (schrána na Tóru) je nejdůležitějším bodem synagogy. Obvykle je to výklenek ve zdi (zvenčí bývá zeď v tomto místě nápadně zesílena) vyplněný ozdobnou skříní, v němž jsou uloženy Tóry, tj. pergamenové svitky s hebrejským, ručně psaným textem pěti Mojžíšových knih. Aron ha-kodeš je v našich zemích umístěn vždy na východní stěně modlitebního sálu: synagogy jsou orientovány k východu. Protože však stavitelé byli závislí na konfiguraci terénu nubo na tvaru stavebního místa, jsou velmi časté odchylky k severovýchodu a jihovýchodu. Pouze několik moderních synagog stavěných ve 20. století tuto tradici nedodržuje, takže jsou orientovány jinak, např. k jihu (Prostějov) nebo k severu (Dobříš).
Funkcionalistická synagoga (Velvary, 1931)


        V budově synagogy nebo v její přístavbě býval někdy i byt duchovního (např. Humpolec, Kdyně, Kralupy nad Vltavou, Praha-Michle, Rakovník, Stádlec, Světlá nad Sázavou), školní třídy (např. Březnice, Humpolec, Rakovník, Slatina), případně zimní modlitebna (menší místnost s možností vytápění, užívaná k bohoslužbám v zimním období), ale třeba i pekárna macesů (např. Bezdružice, Luka, Poutnov, Slatina), eventuelně v nejnižším podlaží rituální lázeň (např. Malín, Poběžovice).
        Od nejstarších dob jsou známy případy zániku židovských obcí a s tím souvisejícího rušení synagog. Opuštěné a nevyužité synagogální budovy bývaly ve středověku měněny na křesťanské kaple, na obytný dům nebo na jinou budovu, případně se staly zdrojem stavebního materiálu. Podobně bylo ke světským účelům využito i později, především koncem 19. století, velké množství venkovských synagog v místech, kde náboženské obce zanikly odchodem židovských rodin do velkých měst. Třetím, nejtragičtějším obdobím rušení a ničení synagog však byla léta nacistické okupace, kdy bylo zničeno přes 60 synagog.
        Po osvobození mohlo být obnoveno jen několik málo náboženských obcí ve velkých městech, a téměř 300 synagog zůstalo nevyužitých. Některé z nich musely být v dalších letech zbořeny pro statické narušení nebo značnou zchátralost, jiné ustoupily moderním urbanistickým záměrům při přestavbách měst. V současné době židovským bohoslužbám slouží pouze Staronová, Vysoká, Španělská a Jubilejní synagoga v Praze, synagogy v Děčíně, Plzni a nově postavená synagoga v Liberci. Křesťanským církvím slouží dalších 25 synagog. Řada synagog byla opravena a je využívána jako regionální židovská muzea (Ledeč nad Sázavou, Plná, Úštěk, Luže, Březnice, Rychnov nad Kněžnou, Heřmanův Městec) nebo městská muzea. Některé synagogy slouží jako depozitáře Židovského muzea v Praze, další jsou využívány jako knihovna, archiv, kulturní dům, požární zbrojnice, obytný dům, obchod, obecní úřad, tělocvičny, ale i jako továrny, dílny, stodoly a skladiště.